Bylo nás pět. Tong-Iláků, kteří vyrazili 9.3. na seminář do Velešína. Už dopředu jsme věděli, že seminář povede Milan Prokeš, vedoucí této školy. Bylo nás víc, kteří znejistěli, když k tělocvičně dorazili. Seminář totiž bývá na jednom ze dvou míst. Vzhledem k tomu, že jsem vyrážela z divné strany ČB, vzala jsem to po okreskách a přijela k tělocvičně opravdu brzy. Naštěstí se za pár minut objevila Olga s Petrem. Domluvili jsme se, že seminář je od šesti, že panikařit a přejíždět budeme až po třičtvrtě. Za chvíli se ještě objevil Přemek. Než na hodinkách naskočil stanovený čas pro stresové jednání, objevili se Slukovic z Velešína a tedy bylo jasné, že klíčky od aut lovit budeme až za dvě hodiny. Pátou osobou z Tong-Ilu, která taky vcházela jako jedna z prvních do tělocvičny, byl Václav.
Celkově se nás na semináři sešlo tuším 21. Rozhodně dobré číslo, abychom si zacvičili. Jak už jsem napsala, seminář vedl Milan Prokeš. Jestli jsem si o některých asistentech našeho trenéra kdy myslela, že počítají při rozcvičce v rychlém tempu, tak se jim nyní do jednoho omlouvám. Prosvištěli jsme si protahovací cviky. Pak byl fotbálek, pak tuly, pak kopy, pak hosin-sool. Fotbal se hrál s křížencem kopačáku a tenisáku. Zelený zpomalený tenisák velikosti kopačáku, kam odskočí, to věděli jenom místní, sice si na míč sáhli nejčastěji, ale zahráli si všichni. Padla spousta gólů. Až překvapivá spousta, když uvážíte, že za každý gól dělali všichni 5 kliků – 5 dřepů – 5 angličáků.
Taekwon-disté dokážou dát nohu hódně vysoko. Asi 5x se stalo, že někdo mohl dostat nohou šlupku do hlavy. Bylo znát, že se jedná o seminář od červených pásků, ta noha naštěstí nikdy na hlavu nedopadla. Protože se seminář konal v době, kdy normálně probíhá trénink (malých) dětí, některé dorazily a na seminář se dívaly. Vydržely v klidu překvapivě dlouho, asi hodinu. Bylo důležité na děti na lavičce nezapomenout.
Po řádném protažení fotbálkem přišly na řadu tuly od Do-San. Milan Prokeš s námi vždycky prošel takové ty techniky, kde se dělá nejčastěji chyba a potom jsme teprve cvičili tul. Pak jsme šli do dvojic a věnovali se kopům. Děkuji Zuzce z Velešína, byla mi výbornou
parťačkou. Milan hodně dbal, abychom si našli správnou vzdálenost a na konci kopu se soupeře dotkli. Možná ne až tak na správnost plochy, ale šlo o to vytažení se za soupeřem. V tomhle byla kovanější Zuzka. Mě mile překvapilo, že jsem měla dost slušnou představu, kam svou nohu Zuzce na dobok otisknu, ať bez otočky nebo s otočkou. Pak jsme chvíli cvičili kopy ve dvojici přes tělocvičnu, zase to bylo dost na to se natáhnout po parťákovi. Potom jsme chvíli bouchali do lapy, Milan Prokeš dost dbal na řekněme trajektorii pohybu. Zdálo by se, že až tak moc dvojice neobcházel, ale měl talent se zjevit ve správnou chvíli a dobře poradit. Potom jsme se ještě věnovali hosin-sool. Přece jen jsme toho za dvě hodiny stihli dost a čas není natahovací, pár technik jsme si zkusili, pro mě spíš bylo zajímavé, že jsme od Milana dost technik viděli. Nemyslím, že bych měla šanci si něco zapamatovat a aplikovat to, ale minimálně mě tím někdo nepřekvapí jako pro mě úplnou novinkou.
Zhruba v osm hodin seminář skončil dvěma pozvánkami – na ples (ten už nestihnete, pokud jste nebyli) a zájezdem nejen do Osvětimi (je poměrně dost míst obsazených, ale ještě jich pár zbývá, pokud máte zájem).
Pozdravili jsme se a vyrazili k domovu. V rádiu hráli Nekonečný příběh a rychlost aut přede mnou tomu odpovídala. S koncem písničky se optimisticky zvedla i cestovní rychlost.
Doma jsem byla za chvíli.
Seminář si budu pamatovat jako dobře strávený čas.