Nymburk, 12. – 13. února 2016
Spoustu let žiju totálně chaoticky co se času týká. Zdálo se, že taekwon-do je časově pevný bod v mém životě…
Všechno začalo jako každé normální závody: snadná domluva s mistrem. Snadná domluva s řidičem auta. Odjezd v pátek po poledni. Cílová stanice Nymburk na pátou odpoledne. Někdy v té době vážení soutěžících a ubytování se s pohodovým člověkem. V sobotu ráno na osmou porada rozhodčích. Od půl deváté závody, které s mírným zpožděním někdy v té době i začnou. Celý den v tělocvičně. A tam někde je to, to divné. Nevšimla bych si toho. Od toho máme rodinu: „Ty přijedeš už v sobotu?“ Vlastně ano, normálně jezdíme ze závodů v neděli. Alespoň že příjezdový čas, tj. v noci, jsme dodrželi. Podobně jako minule, někdy k půl jedenácté, už jsem byla doma.
Tentokrát jsem jela jako obvykle s Jakubem, který ale neobvykle neřídil, řídila Iva Fričová a taky jsem jela s Lukášem Fričem, se kterým jsem se na společné cestě domlouvala. Protože s Ivou bydlívám na pokoji, bylo to jednodušší i s klíči od pokoje. V Nymburce se ukázalo, že Tong-Iláků tentokrát na závod moc nevyrazilo. Až mě to překvapilo. Taky vážení podle toho vypadalo (nikdy mě nepřestane bavit pohled na šťastný výraz lidí, kteří vybalí svačinu po vážení). Přijeli jenom ti opravdu skalní soutěžící a rozhodčí. Tak se stalo, že holky tam byly jenom tři. Adélu coby juniorku ani mě s Ivou coby veteránky to ani na chvíli nerozhodilo. Ukázalo se, že nejen večerní zábava, ale ani ranní vstávání nám nijak nekolidovalo. Nemyslete si, 1-2 rozhodčí na pokoji, kteří se oblékají do svátečního už před snídaní, to není jen tak. Minimálně na závěrečné smyčky kravaty nebo dotažení uzlu je třeba zrcadlo. Na ubytovně B bývají dvě, jedno mimo koupelnu, na Áčku jedno, v koupelně. Kdyby nic jiného, když jsme vstávali, zrovna svítalo, jako zrcadlo slušně posloužily i dveře od lodžie. Na nakreslení očních linek to ale nebylo. Zrovna jsme trefili i dobrou sprchu, ani ve třech lidech jsme nenamočili podlahu tak, aby se v koupelně nedalo bezpečně projít v ponožkách. Dobře, tohle asi každý nedocení. Pro jistotu jsem tentokrát vstala o 6 minut dřív, na snídani jsme vyrazili o 10 minut dřív. Kde jsme nabrali 20 minut fóra mezi posnídat a rychle vyrazit na poradu rozhodčích, to netuším. Kafe navíc bodlo. U snídaně jsme potkali i známé z Nomo Lišov a taky pana trenéra. Už u snídaně jsme se Láďovi smáli, kde má kravatu. Jak tak potkával dospěláky ze svého oddílu, postupně se ho ptali na totéž. Na nástup už kravatu měl. No to jsem zvědavá, jestli pro klid příště bude riskovat kravatu už u snídaně, nebo podlehne zvyklostem.
Nástup potěšil. Normálně na závody jezdí cca 200 lidí, teď se hlásilo cca 300 lidí, kvůli chřipkám asi 20 lidí nepřijelo. Jeden žák/junior vyrazil, ale pak ho skolila slabost. Koš v rohu soutěžní plochy se v takovém případě hodí. Pro mě poučení z toho plyne, že když je překážka v podobě závory u rohu tribuny, kde má normálně Tong-Il hnízdo, neznamená to, že si nechám tašku s věcmi byť dobře zasunutou, aby nijak nepřekážela sportovním výkonům, u sportovní plochy. Koš na odpadky byl 2 m od mé tašky. No ale napsat jsem chtěla, že na podzim na MČR bylo cca 400 lidí místo cca 300 lidí. S kým soutěžit bylo tehdy i nyní. Doufám v motivaci soutěžících z našeho oddílu. Další motivací by vám mohlo být, že už na tyto závody, které byly brané jako Mistrovství Čech, přijela kromě lidí z Moravy i výprava z Polska. Oběd byl v tomto ohledu zajímavý. Setkali jsme se se sympatickou polskou rozhodčí, u oběda byl čas lámat špangličtinu. Kromě toho, že víme, že závodník se řekne polsky zavodnik, jsme s Kubou taky zjistili, že Poláci tyto závody pojali jako špionážní akci před Czech Open, na které se taky chystají. A že české tkd má dobrý zvuk (ale to už jsme věděli, nevím, proč to zase píšu). A nechystají se jen oni. Škoda nezískat zkušenost z mezinárodních závodů, kde na vás většina rozhodčí může mluvit česky (oni stejně mluví korejsky, že?). Minimálně vám možná dokážou správně přečíst jméno. Jak se člověk stále učí, zjistila jsem, že je asi opravdu nutné číst jméno a příjmení, ideálně po celou dobu soutěže a ne jen na začátku. Že jsem si nevšimla, že máme v jedné soutěži dva kluky z Noma s příjmením Nguyen je hloupé, ale pan Chaloupka naštěstí byl bdělý a právě akorát na to přišel upozornit, takže soutěž to nenarušilo. Že nám nastoupí a odcvičí v soutěži (jeden) zápas bratr soutěžícího, který do kategorie věkem nepatří, toho si naštěstí všiml Zdeněk Mácha, zrovna náhodou procházel kolem a zná své lidi. Oběma koučům děkujeme za pochopení, zápas se opakoval. O těchto závodech to bylo o trošku těžší na pozornost pro všechny v tom, že se nejel klasický pavouk, ale „každý s každým“, kdy i poprvé vyřazený cvičil ještě s ostatními ve skupině. Měli jsme štěstí, měli jsme mikrofon ( Vždycky se to nepovede, ale rozhodčí se snažili, aby se ti chudáci, co měli napsaných pět zápasů pod sebou, neuštvali, a snažili se zápasy v rámci soutěže prohazovat. Podle mé zkušenosti je to menší mazec kde máte 14 závodníků ve 3 skupinách, než 9 závodníků ve dvou skupinách. Už jsem to párkrát psala, ale stejně jsem si hned nevybavila, jak je důležité si nejdřív na papíře rozdělit skupiny. Přece jen chvilku trvá, než se do toho dostanete. Pro takovou představu, ten, kdo psal, si udělal přípravu alespoň na pár zápasů dopředu, zapisoval počty praporků (které si ideálně i sám spočítal, minimálně pro kontrolu), zapsal skóre, vyhlásil, kdo jde na zápas a kdo se připraví, takže přesně musel vědět, který pár závodníků dosoutěžil a kdo jde teď a kdo potom. Do toho příprava dalších pár zápasů a pořád dokola kontrola. Přes to jsem stihla vidět alespoň pár soutěžních výkonů. Honzu Pospíšila ani tak ne, přece jen byl v první ze tří skupin. Jen jsem si řekla, že ten kluk už má zase širší ramena a jak mu to asi dvakrát zacvičilo s rovnováhou. Ve třetí skupině stejné kategorie byl Lukáš Frič. Už jsme se o závodech bavili, kdy jsem obdivovala, že přestože na podzim cvičil výborně, že se ještě o dvě kategorie od podzimu zlepšil. No fakt cvičil úžasně. Myslím si, že na podzim by toho Poláka nedal. U polského závodníka jsem si zafixovala jiné příjmení, naštěstí na něj slyšel. Měla jsem tam ještě jeden dokonalý přežblebt, Jakub, který mi v tu chvíli dělal předsedu poroty, mě na to upozornil, dost se bavil, protože jsem o tom naprosto evidentně nevěděla. Něco jsem opravila na něco ještě nevydařenějšího. Nepamatuji si, co to bylo, protože jakýkoliv přežblebt přebíjí vyhlašování kategorie panem Teslíkem „Kategorie žáci do 50 kilometrů“, čehož si ovšem všiml, takže rovnou opravil. V průběhu závodů jsem proběhla dvěma skupinami rozhodčích, neumím černé tuly a byl potřeba danový rozhodčí, tak jsme se prohodili. Docela jsem se těšila, že se pod Kubovým vedením naučím s počítačem, což se mi zatím vyhýbá, neklaplo to, pořád se mám na co těšit. Člověk se pořád učí. Nějak nechápu poznámky na rozhodčí (a pořád z toho samého oddílu), kdy tito seniorští závodníci mají pocit, že se rozhodčí fláká, protože si tam jenom mačká celý den nějaké čudlíky. Ano, celý den. Tentokrát bylo 6 sborů rozhodčích na 5 ringů. Jeden sbor čekal něco přes hodinu a půl, než se zapojí. Není to čas, kdy všichni sedí někde na kafi. Je to čas, kdy musí být přítomni v hale, protože neví, kdy začnou pracovat. Přesto, že byl sbor rozhodčích „navíc“, nebyla přestávka navíc. Jen zmizela ta doba, kdy je ring prázdný, protože už si rozhodčí fakt musí odběhnout a kdy dostanou volno na to, aby se najedli. U oběda jsem zažila dvě rozptýlení – jedno s polskou rozhodčí, kdy jsme ji myslím příjemně překvapili, že jsme ji zvedli z její samotky u jiného stolu a druhé, když se paní z kuchyně zeptala, jestli jsme od železnice, kde paní dřív pracovala. Že máme všichni takové pěkné uniformy. Myslela to dobře a pro mě to byla připomínka, že ustrojenost rozhodčích není v každém sportu samozřejmostí. Zvláštní zkušeností pro mě bylo matsogi. To, že bylo napsáno na obrazovce, ze kterého jsme oddílu, jsem neřešila. Nemám mezinárodní zkušenost, ze které to vychází. Obecně respektuji, že v den, kdy pracuji jako rozhodčí, nenosím šustku Tong-Ilu a jsem rozhodčí taekwon-da, což je nad oddílovou příslušností. Protože je ze dvou rohů vidět na obrazovku, kam padne zrak opravdu úplně každému, tedy i rohovým rozhodčím, úplně nechápu, proč je mi připomínána oddílová příslušnost. Rozhodčí u pc to u každého snadno napíše a při střídání rozhodčích to na obrazovce snadno změní. Vzhledem k tomu, že stejně všichni u většiny lidí v hale vědí, odkud jsou, tak je mi to ale úplně jedno. Zkušenost, která pro mě byla zvláštní, se týkala zadávání bodů. Vystřídali jsme dva ringy, na jednom byly tablety, na druhém džojstyky. Náhodou jsme se den předtím bavili o tom, jak si středoví a jak rohoví rozhodčí pamatují, jestli je závodník hong nebo čong. Bavili jsme se o tom, že když jsou džojstyky, že si dám jako rohová každého závodníka na jeden palec, ale u tabletů to nejde. Byla to opravdu trošku zvláštní připomínka, jak propojení oko – ruka v každé ze situací funguje. Další zajímavou zkušeností pro mě bylo sedět u malého ringu, kde bylo potřeba sedět trochu dál kvůli tomu, že ring neměl metrový okraj a out byly parkety. Za mnou už byla zábrana a těžko jsem mohla kvůli podlaze pokaždé posunovat židli a proti vší logice by bylo bránit v průchodu přede mnou (mimo zápasy). Bylo tedy jednoznačné, že cesta vede přes ring. Dost mě překvapil jeden soutěžící opakovaně se protahující za mnou svým prohlášením, že to pracně učí děcka z oddílu, tak teď přece nemůže jinak. No, příště už bude možná pár věcí jinak. Přece jen přijedou závodníci i z jiných zemí. Něco budou mít zvládnuté lépe, něco hůř. Když teď polský žáček po prohraném zápase vztekle praštil helmou a pak chráničem o zem, bylo mi to jedno do té doby, než to zopakoval žáček z Čech. Než se to naučí ještě někdo z Tong-Ilu: jedná se o nesportovní chování. Neměla jsem až tak načtené, že na to pamatují i pravidla. Ale prý pamatují, jak jsem se od našeho C1 rozhodčího dozvěděla.
Závody pro mě byly tentokrát od začátku do konce velmi pohodové. A bylo proto příjemným umocněním přát k tolika skvělým výkonům, medailím a individuálním pohárům. Působí až neuvěřitelně, že ta hrstka soutěžících v této početní konkurenci dokázala přivézt pohár pro školu za 2. místo. Je příjemné sledovat, jak se parta lidí z oddílu dala do kupy a maká a dře i mimo tréninkové hodiny. Věřím, že se tím dostává zpátky našemu trenérovi to, co do nich dostal, a že ho hodiny budou taky o dost víc bavit. I když některé důchodce a rekreační docházeče to nejspíš zabije ( Za sebe: budu se těšit. A všem přeji, ať se jim 19. – 20.3. na Czech Open daří.